V sobotu 10. května 2014 navštívila desítka Mladých lidovců a několik sympatizantů hrob zakladatele ČSL a jejího prvního předsedy Msgre. Jana Šrámka na Velehradě. Předseda Petr Hladík položil kytici a místopředseda Vladimír Hanáček přednesl krátký proslov. V něm připomněl Šrámkovu osobnost jako výrazného katolického politika a státníka ve službách své vlasti a národu. adidas football Zdůraznil, že Šrámek vybudoval stranu křesťanskou, demokratickou a reformní. chaussures timberland pas cher Plné znění proslovu uvádíme níže: Sestry a bratři, drazí přátelé, v letošním roce uplyne již 115 let od chvíle, kdy byla zde na Velehradě ustavena křesťansko-sociální strana na Moravě, v jejímž čele stanul tehdy devětadvacetiletý kaplan z Nového Jičína P. Jan Šrámek. Zahájil tak svou politickou aktivitu, která trvala bezmála půl století. Šrámkových nejvyšším cílem byla rechristianizace české společnosti, která neznamenala posílení mocenských pozic římskokatolické církve, nýbrž kultivaci společenských vztahů, jejich prodchnutí duchem Evangelia a s tím spojenou službu bližním. Dovolím si zdůraznit tři podstatné momenty Šrámkova politického působení, které považuji za dodnes vysoce aktuální, a které jsou stále předmětem mnoha kontroverzí. Tím prvním momentem je reformismus. nike air max 2017 pas cher Šrámek reformní úsilí nechápal jako laciné podbízení se duchu doby, nýbrž přesně v duchu Ježíšovy výzvy: „nové víno do nových měchů“. Uvědomoval si, že institucionální a organizační formy politického života musí odpovídat aktuálním společenským potřebám, přičemž zároveň je nezbytné zachovávat jádro, které tvoří hodnotové zdroje této aktivity. Nike Pour Homme Modernismus přijímal jako příležitost znovu posílit pozici katolíků ve společnosti a prostředek uskutečňování étosu, k němuž se hlásí. Druhým momentem je politický katolicismus, jehož nejvýznamnějším představitelem Šrámek byl. Vznik katolických politických stran v devadesátých letech 19.století nebyl Šrámkem nahlížen jako vytváření nějaké kontrakultury, čili lidově řečeno „trucpodnik“ proti formujícímu se pluralitnímu politickému stranictví, ale naopak jako jeho nepostradatelnou součást. Výzvu encykliky papeže Lva XIII. Rerum Novarum chápal Šrámek jako příležitost začlenit politický katolicismus coby svébytný ideový proud české politiky. Ono okřídlené „Dohodli jsme se, že se dohodneme!“, které je se Šrámkovým politickým působením dodnes často spojováno, není výrazem bezpáteřnosti a úsilí o podíl na moci, vždy „být při tom“, nýbrž snahou dosáhnout konsensu a prospět obecnému blahu skrze plodnou spolupráci se všemi, kterým na obecném blahu záleží. Právě trpělivost a vytrvalost, pracovitost a tvořivost v šedivém každodenním politickém provozu první Československé republiky zformovala Šrámka-státníka, který nasadil osobní život a zdraví na oltář vlasti v časech nejtěžších. A právě s tím souvisí třetí moment, který zmíním, a tím je Šrámkova oddanost demokracii. Velmi mu záleželo na tom, aby ČSL představovala její oporu a velmi se obával všech tendencí, které stavěly na falešném předpokladu, že popřením demokratických principů lze zlepšit politický systém. Odtud pochází Šrámkův poměrně autokratický postup vůči všem svým oponentům uvnitř strany, kteří se nechávali inspirovat idejemi autoritářství před válkou i po ní. Proto byl Šrámek ochoten riskovat vlastní život, když v nákladním vlaku přejížděl v červenci 1939 protektorátní hranice do Polska, aby se stal předním představitelem zahraničně-politické akce a posléze i předsedou exilové vlády v Londýně. I proto stál věrně za Benešem po celou dobu války. A i proto nakonec souhlasil s Košickým vládním programem a s poválečným uspořádáním, o jehož nebezpečích směrem k posílení pozic komunistů si od začátku nedělal iluze, jak dokladují mnohá svědectví z moskevských jednání v březnu 1945. A byl to koneckonců také Šrámek, kdo jako jeden z mála vyjádřil v únoru 1948 pochybnost, co nastane, když pan prezident demisi odstoupivších ministrů přijme, a byl ústy Petra Zenkla, předsedy národně socialistické strany, ujištěn: „To se nebojte, to se nestane!“… Šrámkovou osobní tragédií bylo, že v závěru svého života nemohl vidět plody svého celoživotního úsilí. Ba právě naopak! Poúnorový režim byl přesným opakem Šrámkových vizí!… A proto mi na závěr dovolte, abych jménem nás shromážděných přednesl přání, které adresuji přímo zde spočívajícímu Msgre. Janu Šrámkovi: 
Drahý otče předsedo, zde nad Vaším rovem jsme se dnes shromáždili, abychom si znovu připomněli Vaše veliké zásluhy i skutečnost, že stav společnosti, z níž jste před více než půlstoletím odešel, nebyl konečným slovem dějin. A že právě Vaše spočinutí v této posvátné půdě velehradské po dlouhých pětatřiceti letech se stalo symbolem toho, že další generace mohou na Vaše dílo tvořivě navázat.
Mladí lidovci navštívili hrob Jana Šrámka na Velehradě
