Včera jsem se v rámci pravidelného Kritického klubu Spolku studentů historie FFUK „FFABULA“ zúčastnil diskusního večera na téma Antikomunismus. Diskutéry byli Michal Stehlík (děkan FF), Jan Černý (MDA), Jan Mervart (FF UHK) a Erik Tabery (Respekt). Cílem bylo definovat a zhodnotit antikomunismus, kt. se v poslední době markantně projevil např. v případě falešného FB statusu Jaroslava Petelíka (asistent poslance Dolejše, KSČM), „odchodu“ moderátora Karla Voříška z moderátorské pozice kvůli údajné spolupráci s StB, ale i např. právě probíhající demonstrace a stávky jihočeských studentů proti vedení krajského školského odboru členskou KSČM. Diskusní bloky byly prokládány videy antikomunistického vyznění, např. z dílny ODS.
Problémem antikomunismu je podle diskutérů instrumentalistická konstrukce obrazu minulého komunistického režimu en bloc, bez ohledu na různé druhy komunismu a jeho představitelů (stalinismus 50. let, socialismus 60. let, normalizace 70. let) a bez ohledu na samotnou ideu komunismu. S tím je podle Michala Stehlíka spojeno mylné srovnávání KSČM jako současné strany stejně pragmatické a ideologicky odpoutané jako jsou ČSSD, ODS aj., s touto generalizovanou představou KSČ. Jan Černý uvedl, že antikomunismus se snaží udržet v chodu dichotomii mezi současným a minulým režimem a používá k tomu ideologicky celou historii minulého režimu v kostce. Podle Michala Stehlíka je paradoxním faktem, který ukazuje na jeho schopnost nacházet mezery i na myšlenkovém trhu, že Tomio Okamura svou obhajobou komunismu jako vůbec první vyšel ze stínu primitivního dějinného antikomunismu a začal mluvit nikoliv o historické, ale o ideové stránce komunismu. Michal Stehlík ovšem zdůraznil, že Okamura tak učinil demagogicky a z populistických důvodů.
Druhé video od Mladých konzervativců nastolilo otázku srovnání komunismu s nacismem. Historicky je podle Jana Merverta srovnání komunismu s nacismem funkční jen z pozice liberálního demokrata, který pomíjí interpretaci celých tehdejších společností. Jan Černý v tomto kontextu upozornil, že komunismem je v ČR míněn stalinismus, kt. už srovnatelný s nacismem je. Vysvětlil také, že antikomunismus je morální, nikoliv historický či politický diskurs – srovnání nacismu a stalinismu se tedy děje na úrovni morální, kde také funguje. Proto „antikomunisté“ vnímají nástup krajských komunistů jako ohrožení současného režimu. Michal Stehlík upozornil, že („a to jako dobrý katolík může říci“) propaganda, která se nabízela ve videu Mladých konzervativců, by se dala smontovat i srovnáváním komunistické či nacistické ikonografie s katolickou, tedy taková vizuální srovnání jsou vždy zavádějící. Přidal na toto téma také parafrázi Oto Mádra: „Bezbožný komunismus vystřídal zrůdný kapitalismus, neměli bychom na tomto světě tolik lpět.“
Došlo i na historickou reflexi komunistické ideje. Zde Jan Černý upozornil, že řada československých umělců se již před r. 1948 hlásila ke komunismu a že tato idea pro ně vzhledem ke svému emancipačnímu potenciálu v jistém směru uvolňující a inspirativní.
V diskusi o roli nereformovaných komunistů v demokratickém politickém systému zazněly dva výraznější názory. Michal Stehlík míní, že když byli po Sametové revoluci komunisté přizváni do demokratické soutěže, pak, chceme-li zůstat demokraty, již nemáme legislativní prostředky, jak je zní vyloučit. Jan Černý upozornil, že antikomunismus je společenským projevem morálního nároku, který stejnou měrou odsuzuje i stav polistopadové politiky. Zároveň je antikomunismus jako morální postoj nepřevoditelný do postoje politického, zejména proto, že morální postoj je do budoucna jasně nastaven, což si politický postoj dovolit nemůže.
V nastalé diskusi jsem se přihlásil a vrátil diskusi do současné politické reality. Představil jsem se mimo jiné jako místopředseda ML, uvedl, že se antikomunismu dopouštím a diskuse se účastním, protože chci ze všeho nejvíce zůstat demokratem. Nicméně když se bavím s mladými komunisty, vidím, jak reflektují historii oni. Jako příklad jsem uvedl výrok jedné slečny, že „kdo chtěl demokracii, mohl emigrovat“. Položil jsem tedy otázku, zda může demokrat na toto odpovědět: „Teď máme demokracii – kdo chce komunismus, může emigrovat,“ resp. jak ze zranitelné pozice demokrata hájit demokracii před komunismem, aniž bych se stal antikomunistou. Odpovědí Jana Černého byla představa rozšiřujícího se „demokratického hřiště“, které by ideálně mělo postupně obsáhnout každý myšlenkový směr, přičemž tímto vstupem do demokratického prostředí by měly nedemokratické hrany být obroušeny.
Určitě by bylo skvělé výhledově na diskuse ML pozvat některého z účastníků této debaty, zejména pak děkana FF Michala Stehlíka.
Jan Zasadil